Ale ahoj

13. května 2018 v 16:19 | Majklice†Světice |  Paranormal Reality
Ashikubi - Umitagari

Umřel mi děda. Když mi to otec sdělil, použil při tom poněkud odvážný emotikon.
"...To je usmívající se sluníčko?"


Možná to bylo tím smajlíkem nebo tím, že jsem dědu neviděla už skoro rok, ale ta zpráva se mnou nic nedělala, až jsem se začala obávat toho, že mě lidi budou soudit jako Mersaulta v Camusově Cizinci, protože nebudu brečet na jeho pohřbu, ale Carevna konstatovala, že pokud nezastřelím nějakého Araba, tak budu v pohodě.
Trestu smrti jsem se stejně vyhla, protože jsem nakonec brečela, hodně.

Spousta lidí tvrdí, že je po smrti příbuzní přišli naštívit. Pár dní jsem tedy měla problém usnout, protože jsem se bála, že se mi zjeví dědův duch, to bych se asi zbláznila. Heh.
Zrovna jsem se připravovala na pohřeb, když jsem na okamžik v periferním vidění zahlédla sešlého dědu v nemocničním oblečení, jak se dívá na svou pohřební kytici. Babička zase v domě zaznamenala podivnou aktivitu pokaždé, když si z nervů zapálila cigaretu. Ať už jsem si to vsugerovala nebo ne, nakonec to nebylo tak strašné. Nejsem traumatizovaná nebo tak něco. Po tom, co sem píšu, může někomu, kdo tenhle blog čte už delší dobu, připadat, že sleduje pomalý rozpad mé osobnosti, každopádně vizuální halucinace běžně nemívám.

Na dědově pohřbu jsem se babičky zeptala, jak se má praděda. Divně se na mě podívala a řekla mi, že umřel - před rokem. Skončil ve společném hrobě s bezdomovci, bez obřadu, bez parte. Jsem velmi ráda, že mě všichni o všem informujou.

Mám teď k dispozici dědovo auto, které neumím a nemůžu řídit, ale můžu ho zničit, takže ještě předtím, než se prodá na součástky, ráda bych si udělala nějaký roadtrip do Vídně nebo do Bojnic a možná nabourala nebo tak, aby bylo větší vzrůšo. Reálně plánuju výlet do Osvětimi, kam se mnou teda nikdo nechtěl, protože tam už snad všichni byli, a potože je to místo hrozně deprimuje. Skoro jsem už zvažovala, že vezmu matku a uděláme si rodinný výlet, ale ta se s přítelem chystá do Černobylu, takže jsem nakonec našla nějaké jiné nadšence. Někdy v blízké budoucnosti bych se chtěla ještě s kamarádkami podívat na hrad Houska (kterému často říkám "Chleba", protože si nikdy nemůžu vzpomenout na to, po kterém druhu pečiva se jmenuje). Navrhla jsem, že bychom tam mohly přespat, protože prý každý, kdo tak učiní, tam umře, a že bychom mohly zjistit, co je na tom pravdy, ale můj návrh se nesetkal s nadšením.

"Pojďme na Housku, třeba se dostaneme do pekla."
"Ani moje teta, co vidí duchy, tam nechce, prý tam cítila hrozně špatnou energii."
"Tím spíš tam musíme. Jdeme, vezmu ouija desku a natočíme dokument. The Houska project."
"Já nechci vyvolávat žádné duchy."
"Ne duchy, démony."
"Ještě lepší."
"Co když mě tam něco posedne a potom se budu plazit po stropě? Vždycky přece posednou toho, kdo se nejvíc bojí."
"Vidíš, a ty jsi mi říkala, že učit se latinsky pro případ, že mi démon posedne kámošku, je zbytečné, protože je to prý nerealistický scénář."

Konečně jsem svůj level weebovství posunula o další level a vytvořila si itapouch - pro začátek, než nasbírám dostatek merchu na itabag. Původně to mělo sloužit jako pouzdro na PS Vitu, ale budu ho muset nejdřív trochu něčím vycpat, zatím ho používám jako kosmetickou taštičku. Původní plán byl vytvořit I-Chu/Mutsuki themed itapouch, ale zatím co jsem čekala, než mi dorazí merch, jsem ji odzobila plackami s Mariem.


Kamarádka mě pozvala na svou oslavu narozenin, kde jsme byli všichni povinni mít na sobě brýle, jinak, jak bylo na papíře na dveřích napsáno, nebudeme vpuštěni dovnitř. (A bylo to myšleno smrtelně vážně!) Do toho jsme ještě museli znát tajné heslo, což bylo jméno kamarádčiny oblíbené, brýlaté postavy z mobage Band Yarouze. Docela si na tom dala záležet, takže jsme se podívali do protiatomového krytu, a připravila ještě nějaké hry, které jsem všechny vyhrála, a jako cenu dostala nějaké vouchery, které se teprve chystám využít.

You're entering the kinkshaming zone.
"Šejmuju tě za to, že máš ráda bezruké postavy."
"Ale ona má taky ráda slepé lidi."
"Já myslím, že urvané končetiny jsou o něco horší, než kink na slepé lidi."
"Kde je ta aplikace, co za mě bude říkat: 'SHAME'?"
"Ale když Hiro je tak roztomilý, když čte bez rukou."

Jako jediná jsem tam nikoho kromě oslavenkyně neznala, takže jsem se zprvu s nikým moc nebavila, ale po pár skleničkách vína jsem se trochu rozpovídala a zjistili jsme, že jsme všichni trashe, tak jsme se jako správný odpad začali mezi sebou třídit. K-pop trash, Devilman Crybaby trash (ale ahoj, dokonce jsme si společně zazpívali Devilman no Uta), cosplay trash (obviously) a mobage trash, což mě překvapilo asi nejvíc, protože v Česku jsem roky neznala téměř nikoho, kdo by hrál, nebo alespoň znal mobilní hry, které hraju, (proto jsem se úchýlila na Twitter) ale kamarádce se podařilo tímhle fenoménem nakazit spoustu lidí a dokonce vytvořit malé BanYaro a IDOLiSH7 cosplay skupinky. Jakožto mobage "veterán" jsem ale měla ve hře "Poznej DoThistavu" jistou výhodu, protože se v téhle oblasti přece jen pohybuju o něco déle. Příští rok dostanu handicap, ale jsem až moc velký weeb na to, aby mě něco takového mohlo zastavit.

"Proč máš tu ostnatou košili? Když tě budou lidi objímat, tak je to bude bolet, ne?"
"To ale docela vystihuje vztahy mezi námi."


Carevna má v rámci školy přednášky o střelných zbraních a nabídla mi, že mě na jednu z nich vezme. Potěžkaly jsme si brokovnici, revolver, samopal Scorpion, pistoli Glock a jakousi malou, záložní zbraň. Taky jsem si zkusila nějaké zbraně nabít, připomínalo mi to takové ty dávkovače na PEZ bonbony. Než se dostanu na střelnici, mohla jsem si mezitím natrénovat střelbu na paintballu, i když to v takovém prostředí nešlo zrovna nejlépe. Byla to jedna z těch věcí, co jsem vždycky chtěla vyzkoušet, ale nemohla jsem, protože jsem neměla s kým. Většina z nás nevěděla, co má od toho čekat, takže nám před první hrou srdce bušily, jako bychom byli ve skutečné válce. Hned v první minutě jsem hodila držku, protože jsem vůbec neviděla přes masku, kterou jsme museli mít nasazenou. Zahráli jsme si několik módů a některé mi spíš přišly jako poprava, třeba takové "Narozeniny", což je mód, ve kterém má oslavenec imunitu a všichni ostatní jsou jeho kořist. Při druhých Narozeninách jsem zůstala jako poslední, a schovávat bych se tam mohla i hodiny, ale po chvíli to už byla nuda a věděla jsem, že se stejně budu muset nechat jednou zastřelit, tak jsem vyběhla ze svého úkrytu a začala střílet ve stylu Inuyashiki. (DaDaDaDaDa!) On oslavenec je sice nesmrtelný, ale pořád cítí bolest. (lol) Vysloužila jsem si za to headshot, který se i přes to, že jsem měla masku, na obličeji projevil v podobě škrábance. Další headshot od té samé osoby jsem dostala při módu, který můžeme pojmenovat třeba "Hunger Games", čili všichni proti všem. Opět jsme jako poslední zůstali já a kamarádka, jakže 1 on 1. Ani jedna nechtěla vylézt z úkrytu, ale když kamarádka navrhla mír, správce řekl, že ve válce se na mír nehraje, a ať se prostě postřílíme, takže jsem začala střílet a doufala jsem, že se trefím, přičemž se zakrátko ozvalo: "Ty svině!" Z toho jsem usoudila, že jsem ji asi zasáhla do hlavy. Hned na to mi to oplatila. Obě jsme se trefily do brýlí, takže pokud jsme už předtím v maskách špatně viděly, po tomhle jsme neviděly skoro vůbec.
Ještě mě dojalo, když jsem dostala ránu do nohy a schovala se za barikádu, abych mohla v klidu ostatním dát vědět, že jsem ze hry, ale když jsem na znamení zvedla ruku, okamžitě jsem do ní ještě dostala dvě rány. Po třech hodinách jsem odtamtud odešla se spousty modřinami, ztuhlým krkem, zpocená, špinavá a mrtvá. Příště jdeme na laser game, to přece jen bude míň bolestivé.

Unfinished costest, černá zmrzlina, cute perníčky a opilý nápis na flašce of vína
 


Komentáře

1 naoki-keiko naoki-keiko | Web | Sobota v 13:15 | Reagovat

Nasmála jsem se při tom jak jsi matku lanařila do Osvětimi a ona jela do Černobylu. Máte zajímavé tipy na výlety. A Houska taky není špatnej nápad :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama