Just pudding

27. března 2018 v 12:29 | Majklice†Světice |  Paranormal Reality
The Rapture - No Sex for Ben

Je tady konec března a přicházím po dlouhé době s dalším reportem. I když mi někteří tvrdí opak, tak můj život je docela nudný, takže ani není moc o čem psát. Ale můžeme začít třeba tím, že na AnimeFest plánuju cosplay! A ne jenom jeden. Na pátek plánuju Tamakiho Yotsubu z IDOLiSH7 a v sobotu Yukiho z Re:Vale (taky IDOLiSH7), ke kterému budu mít i cosplay partnera (pokud vše půjde podle plánu). Kostým na Yukiho mi sice už přišel, ale projde ještě hodně změnami, aby vypadal alespoň trochu k světu. Doufám, že nebudu mít problém se stylingem paruky, při dřívějším costestu se mi celkem povedla, ale při tom nejnovějším jsme neměly mnoho času, takže s tím nejsem úplně spokojená. Paruka je navíc těžká a bojím se, že mi bude sklouzávat z hlavy, takže to ještě budu muset nějak vyřešit. Udělaly jsme jenom pár selfie s kamarádkou, která udělala Banriho, ale myslím, že to nedopadlo špatně. (Ta fotka se selfie tyčí v pozadí tho.)


Tamakiho make-up pořád nemám úplně pořešený. Linky na fotkách byly původně delší, ale kamarádka mě upozornila na to, že jsou možná až moc dlouhé, takže jsem je v počítači trochu umazala. Sice jsem v cosplayi pořád úplný začátečník, ale taky jsem perfekcionista a proto mě štve, když věci nedopadnou tak, jak bych chtěla. Naštěstí mám schopného kouhaie, který mi ohledně těchhle věcí může poradit. Mikina je originál od ACOS, od které jsem vzhledem k její ceně čekala lepší kvalitu, ale svůj účel splnila. Plánujeme i nějaký photoshoot, takže doufám, že konečný výsledek bude ucházející. Ono fotit selfie a nechat se fotit fotografem je přeci jen něco jiného, navíc je tady ještě spousta věcí ohledně make-upu, které je potřeba doladit. Matčin přítel si u nás udělal menší fotostudio (čti: koutek, na který míří dvě obrovská světla), takže toho hodlám trochu využít a potrénovat.






17.3. jsem byla na koncertu IAMX a jako obvykle jsem využila té šance, že jsem v Praze, a šla do Momoichi aneb Totoro kavárny (od které jsem tedy z vyprávění známých čekala víc), pak na oběd do running sushi (kde jsem byla možná až moc dobrodružná a nevyplatilo se mi to), vydala se na lov japonských potravin (což skončilo neúspěchem, ale mohlo mě napadnout, že hledat japonské jídlo v korejském shopu je debilní nápad), navštívila úžasné (a úžasně drahé) Hamleys, kde se mi podařilo ulovit pouzdro s Gudetamou a zakončila to posezením u UGA, kde mají na obalech od brček nejvíc motivující motto: "Snadno na dno."
Vzhledem k tomu, že mi bylo celý den špatně, byla obrovská kosa a ještě k tomu jsem v running sushi sežrala nějaký nepoživatelný hnus, jsem si to neužila tak, jak bych chtěla. A čím častěji navštěvuju Prahu, tím míň má pro mě ten "ooo faktor", nicméně v noci vypadá všechno líp, zvlášť když z různých zákoutí slyšíte jazz, nebo třeba jen vrzání dveří, protože očividně pro mě není těžké tyto dva zvuky za sebe zaměnit. (Založme si jazzovou kapelu, kde budeme vrzat dveřmi.)

Hrozně se mi líbí ten Gudetama, co říká "Ohayo gozaimasen."

Nakonec jsme se konečně dostaly do Meet Factory, což mi přišlo jako velmi cool místo, avšak sednout byste si tam asi nemohli, ledaže byste byli upíři, protože všechna sedadla byla zavěšená na stropě vzhůru nohama. IAMX měl zpoždění asi 30 minut, ale přesto lidi tleskali a pískali pokaždé, když třeba kolem prošel zvukař, nebo když se testovaly různé speciální efekty pro vystoupení. (Vy jste taky nadšení z každé πčoviny.)
Chris byl skvělý a vypadal jako mix kloboučníka a Willyho Wonky. Polovina songů byla z jeho nového alba, ze kterého jsem až na Stardust nic neznala, ale zahrál i nějaké starší klasiky, jako Spit it Out, Kiss and Swallow a The Alternative. Původně jsem spíš fanda jeho staré trip hopové kapely Sneaker Pimps, ale i jeho sólo tvorba je dost dobrá, takže jsem ráda, že jsem mohla slyšet naživo alespoň jedno.
Cestou zpátky jsem pak ve vlaku seděla vedle páru, který byl na koncertu taky, měli zrovna takovou tu intimní chvilku - oni dva a já, protože jsem toho bohužel byla svědkem. Říkala jsem si, jestli je mám sledovat a mrkat na ně, abych je znepokojila, nebo zavřít oči a ignorovat to, jak by to udělal normální člověk. Zatímco si tam šmátrali rukama pod kabátem, přemýšlela jsem, v jakém pořadí a jakým způsobem bych je zavraždila, protože mě to už začínalo docela iritovat. Bylo by to jako zabít dva komáry.
Pak jsem začala přemýšlet nad tím, jaký typ sériového vraha bych asi byla, a došla jsem k tomu, že bych výhradně zabíjela jenom zamilované páry, protože jsou otravné. Nakonec jsem dostala až k tomu, co bych dělala, kdybych nebyla vrahem já, ale třeba můj fiktivní manžel (který je mimochodem doktor), který by měl zálibu v mordování hezkých slečen. A jak bych ho přesvědčila, že ho v tom vážně podporuju a že to před ním jenom nehraju, protože se bojím, aby mě nezabil taky. Zároveň bych se ho ale snažila přesvědčit, aby s tím přestal, protože samozřejmě nechci, aby můj manžel skončil ve vězení. A já přece taky nechci skončit ve vězení. Takové ty myšlenky, které člověk mívá ve 3 hodiny ráno. (Zrovna jsem se dodívala na B: The Beginning a ten knock off o 20 let starší Johan Liebert mi nějak uvíznul v hlavě, no.)
Kamarádka žertovně řekla, že mě dá dohromady s nějakým bohatým známým svého přítele, ale víc mě zaujal její známý/učitel?, který kvůli studiu anatomie navštěvuje pitvy. Nevím proč, ale myslím si, že člověk, který se vzruší při tom, když studuje lidské orgány, je pro mě skvělý match. A ani pro to nemusí nikoho zabíjet.
…Vždycky, když do podobného tématu zabřednu, dělá mi problém přestat.

Tak něco jiného! Měsíce jsem byla na matku a jejího přítele naštvaná, že si na plné pecky pouštěli v mé přítomnosti porno, načež jsem asi po půl roce zjistila, že se jenom dívali na Gerald's Game podle Kinga, takže jsem je seřvala bezdůvodně. Ono když má žena orgasmus, nebo si podřezává žíly, tak to zní dost podobně.
Nakonec jsem to, že u nás bydlí matčin přítel přešla, a máme spolu docela dobrý vztah. Hrajeme spolu hry a když je nehrajeme, tak se o nich bavíme. Je to skoro jako mít staršího bráchu, který spí s mou matkou. Dokonce už celé tři měsíce nepřemýšlím nad tím, že bych se chtěla zabít.

V práci se bavíme o tom, který náš známý koho zabil ("Předevčírem moje známá ubodala chlapa." "Cool.") a vedoucí mě pořád přirovnává k Sheldonovi Cooperovi a mě sere, že se vlastně docela trefila. Jen škoda, že nejsem jako on aspoň v něčem geniální, ale jak řekla Carevna, možná jsem, jen o tom nevím. "Taky si občas říkám, že jsem třeba geniální hráčka na violu, ale nikdy se to nedozvím, protože si na ni nikdy nezahraju."
Jediná podobnost je v tom, že mám velmi vyhraněné zájmy, quirky osobnost a špatné sociální skilly. Fakt už se nemůžu cítit víc jako autista. (A teď to nemyslím jako vtip.) Těžko říct, možná mám jen výrazné povahové rysy, každopádně se u mně projevují podobné rysy, jako třeba to, že už od dětství přirovnávám chutě k některým slovům a jménům (Zdeněk chutná jako vařená kapusta, Němci/němí lidé chutnají jako tvarůžky, Francie chutná jako řídká zelňačka s bramborami atd.), nebo to, že téměř nejsem schopná komunikovat s opačným pohlavím, pokud teda zrovna na sobě zrovna nemají šaty a paruku nebo nesedí za počítačem na druhé straně obrazovky, takže se na ně nemusím dívat. A když někdo o mou osobu projeví zájem, obvykle mě napadne, že by z toho mohla být dobrá shoujo manga, místo toho, abych reálně zvážila možnost nějakého vztahu.
V případě, že ji zvážím, začnu analyzovat onu osobu, naši kompatibilitu, započíst do toho mé komplexy, problémy a jejich schopnost mou osobnost zvládnout, jejich komplexy a problémy a mou neschopnost zvládnout absolutně cokoliv, a během pár vteřin si tak prožiju celý možný průběh vztahu, který v mých představách vždy skončí rozchodem, takže vše utnu dřív, než se cokoliv stane, protože proč bych s někým takovým ztrácela čas, pokud to nemá budoucnost, že. Naposledy jsem někoho odmítla s tím, že bych s ním nechtěla být, protože jednou bych se vrátila domů a našla bych jeho oběšené tělo, a neměla bych potom na to utáhnout sama nájem, natož na to, abych mu zaplatila pohřeb.

"Co když uvidíš nějakého hezkého chlapa, to se na něj ani neusměješ?"
"Proč bych to jako dělala?"

Huh... Co dál.
Zahrála jsem si Doki Doki Literature club a rozhodně to všem doporučuju. Můžete si to stáhnout zdarma na Steamu a i přes ten nudný rozjezd do stojí za to. Vůbec jsem nečekala, že by mě tahle VN mohla donutit cítit se nepříjemně, ale ono když to hrajete v noci na velkoplošné televizi, tak se ten nepříjemný pocit ještě umocňuje :D
Nakonec bych chtěla všechny vyzvat, aby se podívali na IDOLiSH7, nebo ještě lépe, aby si přečetli main story a side stories ve hře (protože upřímně, side stories jsou best), a ať se nenechají odradit všemi těmi špatnými anime o idolech. (Marginal 4 bylo ale fajn.) Má to likeable postavy, likeable rivaly, pro jednou likeable hrdinku, dobré drama, dobré písničky (I only like TRIGGER's tho) a skvělé bgm (které doufám vyjde na CD). Vážně doufám, že hodlají udělat anime adaptace i u zbylých dvou sérií a všech těch, které ve hře teprve vyjdou. Současně s i7 vychází i Youtube série Vibrato, kde zatím vyšla jenom epizoda Before the Radiant Glory, která se soustředí na všemi nejvíc oblíbenou skupinu TRIGGER. Video má k dispozici i anglické titulky, takže go and watch.
(Na konci anime pak musím spočítat, kolikrát o sobě Nagi prohlásil, že je překrásný.)

Tímto asi dnešní článek ukončím, protože stejně nemá žádnou pořádnou strukturu a nevím, jak jinak to utnout. Tak snad se vám líbil můj Tamaki a brzy možná postnu nějaké kvalitnější fotky.

Bye
 


Komentáře

1 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 5. dubna 2018 v 19:06 | Reagovat

Nemůžu si pomoct, ale ta pastelově modrá ti fakt strašně sedne. :>

2 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 23. dubna 2018 v 9:04 | Reagovat

Nechápu, jak někdo může prohlásit, že tvůj život je nudný. Vždycky, když čtu tvoje články, tak u toho civím- v dobrém slova smyslu :D Myslím si, že alespoň tvoje hlava je velmi zajímavé místo, od toho se odvíjí všechno ostatní.
Souhlasím se Sakurou(...), že ti tahle modrá moc sluší.
Ty myšlenky ohledně fiktivních vztahů... wow, ale souhlas- proč začínat vztah, když skončí nezdarem nebo rovnou nějakou katastrofou, že?
Asi v době, kdy jsem tak nějak vnitřně přijala, že lidé žijí v párech a chtějí žít v párech, jsem měla (dosud mám) ideu, že patolog by byl pro mě ideální partie- strašně mě to totiž fascinuje, asi proto, že já se na patologii po svých nedostanu.
Tož, se drž :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama