Life is cringe

30. října 2017 v 20:09 | Majklice†Světice |  Paranormal Reality
current favourites: barevné soli do koupele, circle lenses, mahou shoujo mangy, okultní věci v růžovém kabátku, písničky, ze kteých mám chuť se s nožem porvat v hospodě, youtube channely o paranormálních jevech

Nedávno jsem slavila konec roku, někde, v nějakém domě, s nějakými lidmi, a zase nám to pomalu končí. To abych přemýšlela, s kým strávím tenhle Silvestr. Popravdě se mi ani moc slavit nechce, mám čím dál tím víc dojem, že na tyhle srandy už jsem stará.
Uteklo už kolik, sedm-osm měsíců? A pořád mám práci. Nevím, co mě překvapuje víc, jestli to, že mě ještě nevyhodili nebo to, že jsem sama ještě neutekla. Nakonec to se mnou možná nebude tak marné. Pořád je ještě nějaká naděje, že se ze mě jednoho dne stane decentní lidská bytost. Dokonce se socializuju, nebo se o to teda snažím. Většina mých nových známých je alespoň dvakrát tak starší než já. Často si během šichty doporučujeme horory, bavíme se o tom, jakými strašnými způsoby umřeli naši domácí mazlíčci a o dalších roztomilých věcech.
Všechno jinak zůstalo při starém. Vrátný stále nabízí zaměstnankyním photoshoot v punčoškách, mimozemské sestry provozující incest jsou stále mimozemské sestry provozující incest, nespokojení zaměstnanci vykonávají svou potřebu do umyvadla a v kuchyňce pořád starší. Zahrála jsem si na Nancy Drew a zjistila, že hluk jde z kanalizace, ale vysvětlete nějak ty přesouvající se židle.

Žádné pořádné vzrůšo se od doby, co jsem sem psala minule, nedělo. Možná když jsem si zapomněla klíče od bytu, matka odjela na týden do Liberce, já jsem měla jenom tenkou mikinu, žádné jídlo, a pořád pršelo. To byla švanda.

I letos jsem se zúčastnila Akimatsuri v Praze, kde jsem si konečně dala onu legendární grilovanou sépii, kterou jsem nakonec ani nedojedla, protože kdosi řekl, že to chutná jako maso a houba zároveň, při čemž se mi ihned vybavila scéna z Junji Itoovy Spirály, kde takhle chutnaly placenty těch komářích žen. Pamatujete si na to, že jo. Bylo horko, takže jsem vůbec na nic neměla chuť, jenom jsem si tradičně dala inarizushi, na které jsem se těšila nejvíc, a taky takoyaki, které jsem zkonzumovala později ve vlaku. V plánu bylo nakoupit nějaké jídlo v Japa, ale tam jsem se nakonec nedostala. Zakotvily jsme ale v running sushi, ze kterého mám trochu trauma. Byla to má první zkušenost s takovým to místem, takže jsem si nebyla jistá, kam se můžu posadit, kam za mnou přijde obsluha, kdy a kde se platí, kolik toho můžu sníst nebo co mám dělat s jídlem, které jsem si z pásu vzala, ale nechutná mi. Takhle jsem si vzala kimchi a zjistila, že je toho nechutně moc a že nemám šanci to sníst, takže jsem přemýšlela, co s tím udělám. Talířek dát zpátky na pás nemůžu. Sníst to taky nemůžu, pokud nechci, aby mi bylo špatně. Poslala jsem několik SMSek s prosbou o pomoc. Odpověděla mi jenom Carevna s tím, že to mám dát někomu, komu to chutná. Kreativní řešení, ale není to to, co hledám. Začínám být zoufalá a bojím se do sebe vecpat cokoliv navíc, kdybych byla nucena to kimchi dojíst celé. Přemýšlím, co dělat. Vzpomněla jsem si na tu scénu z Mr. Beana, kde obsah talíře nastrká různě do solničky, pod talíř a podobně. Všude je ale příliš mnoho svědků. Začínám litovat svého rozhodnutí a přeju si vrátit čas, abych si to kimchi nikdy nevytáhla. Kamarádka mezitím sleduje mé dilema a nechápe. Nakonec přijde paní a zeptá se mě, jestli už nebudu, že by to odnesla. Problém vyřešen. Připadám si jako idiot. Jídlo ale bylo skvělé.


Nakonec jsem toho tedy moc nesnědla a ani jsem žádné jídlo neodnesla domů, což byla vlastně celá pointa toho výletu, i tak jsem si to ale docela užila. Mám nelichotivou fotku s Červenou Karkulkou se třpytivými střevíčky (viz výše), která byla naprosto rozkošná a všichni tam byli hrozně milí. Hned při výstupu z vlaku jsme narazily i na houf furries, kteří asi zrovna šli z nějaké akce, tak jsme na sebe navzájem mávali a kamarádka za nimi ihned vyběhla, že je všechny obejme, protože vypadali jako obří plyšáci, ale fotku bohužel nemám. Taky jsem se na ty dva dny, které jsem tam strávila, nedobrovolně stala součástí něčího harému. Naše úplně první setkání proběhlo tak, že jsem se chystala oné osobě podat ruku, ale místo toho přišlo hrubé narušení mého osobního prostoru, jinými slovy obětí, načež jsem zareagovala výkřikem. To nejspíš oné osobě přišlo zábavné, takže jsem byla v podobném stylu šikanována celý víkend.


Jinak, nepřijde vám divné, že valná většina kluků/mužů, které znám, nosí ženské šaty?

Ani letos mi neušla halloweenská oslava, i když mi to úplně nevycházelo s prací, takže jsem tam šla hned po konci šichty, a jelikož toho s sebou do práce moc tahat nemůžu, vzala jsem si jenom ocas a kočičí uši. Dlouho jsem tam nepobyla, protože, jak už jsem řekla, jsem stará a už to není, co to bejvávalo, nemám už na to mačkat se někde v hospodě s hromadou lidí v kostýmech. Jsem tak líná, že už nepořizuju ani fotky. Chápete to? Musím se spokojit se svými vlastními vzpomínkami. V době, kdy jsem přišla, už ale byli stejně všichni na šrot, takže jsme odešli ve stejnou dobu.

Už podruhé jsem byla na The Birthday Massacre. Poprvé to bylo v dubnu 2014, pokud mě blog neklame. Letos jsem vůbec nefotila a zase se mi nepodařilo si s nimi udělat šašin, i když tam ta možnost byla, ale přišlo mi trochu trapné je otravovat před koncertem, a po koncertě zase všichni až na basáka zdrhli, a ten byl až moc cool na to, abych ho poprosila o šašin. Měli jsme spot hnedka vedle backstage, nebo jak to chcete nazvat. Prostě vedle místa, kde kapely před jejich vystoupením zevlily, takže kolem nás včetně TBM pořád procházeli členové Sirenie, The Agonist a dalších kapel, co tam zrovna byly, ale jejichž názvy si nepamatuju. Chibi byla tak boží, že jsem skoro zapomněla, že neumí zpívat. Hodně komunikovala s lidmi v publiku, což byl důvod, proč jsem se rozhodla nestát úplně vepředu, protože nejsem dost akční a extrovertní na to, abych nějak vhodně a pohotově zareagovala. Už jen když na mě ukázala prstem během Pins and Needles jsem si říkala: "Shit, co mám dělat. Mám něco udělat? Chce, abych něco udělala? Ať už se podívá někam jinam." Ale přemohla jsem se a občas jsem zapojila i ruce, což je u mě velký pokrok. Obzvláště si koncert musel užít jeden konktétní pár, se kterým se Chibi během vystoupení nejvíce bavila. Tím bavením myslím různé objímání, pusinkování, zapínání zipu u šatů a nakonec jim Chibi vzala mobil, aby se s ním mohla natočit. Závist. Tři dny jsem potom neslyšela a týden jsem chodila s rouškou do práce, ale stálo to za to.


Když už je zítra ten Halloween, chtěla jsem napsat i nějaký creepy článek o spánkové parlýze a stínových mužích, o kterých jsem nedávno viděla dokument The Nightmare, ale nejsem si jistá, jak by dopadl takový tématický článek a zda by měl nějakou přijatelnou délku. Chtěla jsem vám hlavně napsat o svém zážitku s těmito "tvory", když už jsem byla u toho coming outu s předtuchami. Tenhle článek je příšerně splácaný dohromady, ale stejně jsem vám o tom chtěla povědět. Vlastně se divím, že jsem o tom nikdy nepsala, protože to byla docela halda. Bylo to pár let zpátky, nepamatuju si přesně kdy. Bylo ráno a měla jsem zrovna spánkovou paralýzu. Venku už bylo světlo a když jsem otevřela oči, viděla jsem, že na mně klečí nějaké černé, stínové stvoření. Dělalo trhané pohyby a já jsem začala panikařit, protože jsem se nemohla hýbat. Nejdřív to strčilo nohu do mé pusy a potom se to do mě různě vpíjelo, jako by se to do mě snažilo dostat. Snažila jsem se křičet, abych přivolala pomoc, ale mohla jsem jenom tak přidušeně chrčet. Když jsem se konečně mohla pohnout, zmizelo to. Hned jsem si o té věci něco vygooglila a zjistila jsem, že je během paralýzy vidí více lidí, i když to většinou jenom stojí u jejich postele a málokdy dojde k "fyzickému" kontaktu. Často si myslí, že jde jen o pouhý stín nebo kabát na věšáku, protože je obvykle vidí jen v noci. Během spánkové paralýzy stále sníme, takže je možné, že jde o halucinace, ale přijde mi zajímavé, že tolik lidí vidělo to samé. Může to být i důvod, proč někteří věří tomu, že byli unešeni mimozemšťany. Po tomhle zážitku jsem pak spánkovou paralýzu měla ještě několikrát, ale už nikdy jsem nic takového neviděla. Máte s tím nějaké zkušenosti? Co si o tom myslíte?

Teď něco trochu míň creepy (možná). Narazila jsem na rozkošnou aplikaci Kawaii Tarot, kde si můžete nechat vyložit budoucnost šesti různými způsoby. K tomu tam máte i notes na zapisování vašich výkladů a seznam všech karet s jejich významem. Balíček karet si můžete objednat i ve fyzické formě za 40USD, pokud tarot berete vážněji. Můj první výklad byl ohledně vztahů a docela jsem se zasmála. Hned vám ukážu proč:
Zakončila to karta, která naznačovala, že vztah skončí katastrofálně. Překvapivě.

Tuhle sezónu tady máme spoustu fujobait anime. Katsugeki/Touken Ranbu mě rozmazlilo, takže mi teď všechno, co nemá animaci jako od Ufotable, přijde otřesné. Dramatic Dynamic Chord je strašný sranec, s tou animací to snad nemyslí vážně. IDOLM@STER SideM má pěknou animaci a i když je to klišovité jak prase, docela se mi to líbí, hlavně ten nápad udělat idoly z chlapů, kterým táhne na 30 (a producent je hrozně adorbz). Pokračování Dream Festival R je taky klišovité jak prase, ale stejně to ve mně vyvolává feelz. Kurofune is gay af. Please, don't make Keigo cry anymore. Pak tady máme TsukiPro the Animation. Meh animace, ale ňů postavy, které mám konečně šanci poznat a skvělá hudba. Pro fanouška drama CD a hry je to samozřejmost. Nemůžu se rozhodnout čí písničky mám nejraději, jestli od SolidS nebo Growth, ale pravděpodobně asi od Growth, protože zní trochu jako mužská verze Kalafiny. Jen si poslechněte jejich opening Mahou no Kizuna. Ne, fakt, poslechněte si ho. Best boys: Mamoru, Kouki a Eichi.

ˉ̡̠̭̭"( ⑉¯ །། ¯⑉ )ˉ̡̠̭̭"

Dále Sengoku Night Blood. Chvíli jsem hrála hru a má to vážně krásné ilustrace, ale brzy mě to omrzelo. Harém. Taky sranec, ale hezký, barevný. Hafíci, Kardashianky (inside joke, ale třeba to někomu dojde, když se podívá na jména členů Uesugiho armády), hodně husbandů. Jedna zajímavost: několik postav namluvili butai herci! Konkrétně Aramaki Yoshihiko, Kitamura Ryo, Yamamoto Ikkei a Sasaki Yoshihide. Pokud se nemýlím, tak vyjma Kitamua je to pro všechny jejich první zkušenost s dabováním. Všimla jsem si, že je to v poslední době takový "trend", kdy butai herci dělají do dabingu a seiyuu zase do hraní. Znáte určitě Oushitsu Kyoushi Heine. Možná jste ale nevěděli, že všichni seiyuu hlavních postav jsou zároveň jejich herci ve stageplay. Cool, ne?
Ve watchlistu: Inuyashiki a Kakegurui.
Ensemble Stars anime when.
EDIT: INUYASHIKIJESKVĚLÉASTRAŠNĚMIZTOHOBUŠÍSRDCEWTF THAT'S MY FETISH CHCI ABY BYL DĚDA ŠŤASTNÝ A KONEČNĚ JSEM PO MAKISHIMOVI NAŠLA NĚJAKÉHO DOBRÉHO VILÉMA HIROJEHROZNĚROZKOŠNÝKDYŽZABÍJÍNEVINNÉLIDI❤️ TA SCÉNA V KOUPELNĚ AHAHAHAHhh hahaha!!!AEAEUUUUHhh❤️❤️❤️
No... fakt se mi to zatím líbí.
Bang!

Když už mám stálý příjem, rozhodla jsem si splnit si sen a pomalu pokupovat mangy a novely, které jsem si už od dětství chtěla přečíst. Nejvíc mezi nimi asi budou ty v žánru mahou shoujo a tím myslím hlavně klasiky pro děti, žádný masakr jako je Madoka nebo Mahou Shoujo Ikusei Keikaku. Bohužel spousta z nich už dávno vyšla z tisku, takže je problém je sehnat za rozumnou cenu. Začala jsem Tokyo Mew Mew sérií, kterou mám po letech už konečně kompletní a nežertuju, když řeknu, že je to jedna z mých oblíbených mang. Komplet Mermaid Melody Pichi Pichi Pitch je na cestě a příští měsíc plánuju všechny volume Phantom Thief Jeanne. Každý měsíc bych si tedy chtěla objednat alespoň jeden set, následovat bude Cardcaptor Sakura, Sailor Moon, Shugo Chara a potom se možná vrhnu na ongoing tituly. Jenom teda nevím, kam všechny ty knížky dám, už pár měsíců bojuju s nedostatkem místa.


Dostala jsem těžký balík ze Singapuru od kamarádky, plný butai merchu z Animate, co mi nakoupila, když byla v Japonsku na Naruto stageplay. V balíku byly věci z Shinken Ranbu Sai 2016 (totebag, placka, DVD), Atsukashiyama Ibun (placka, DVD), Itsukushima Jinja (photobook), Mihotose no Komoriuta (scrunchie), Megadan (placky, bromidy, složky, keychain, hadřík na brýle) a Dansui (bromidy), ale nejvíc jsem stejně asi měla radost z dopisu a pohlednice. Dostala jsem od ní i stream z nejnovějšího solo vystoupení Kashuu Kiyomitsu: Tanki Shutsujin 2017 :') I love my friends, musím jí za to pak jako díky poslat nějaké české sladkosti. Po Shinken Ranbu 2017 a Tsuwamono Domo ga Yume no ato hodím další unwanted update.

Nakonec jsem vám chtěla vypsat nějaké písničky (you can thank me later):
 


Anketa

Vraždíš?

Furt 56.5% (560)
Občas 23.8% (236)
Nikdy 19.8% (196)

Komentáře

1 Luz Luz | 24. listopadu 2017 v 19:36 | Reagovat

Na TBM jsem byla v tom roce 2014, to jsem byla zrovna vepredu u podia a obcas me tam Chibi pohladila po hlave XD ale taky teda nejsem z tech, co by se nejak na koncertech projevovali, ac tu hudbu mam rada.

A i kdyz te sleduju docela nepravidelne a ani ne moc dlouho, tak me tesi zprava, ze ti to vychazi zatim s praci a preju hodne stesti.
A hlavne by me zajimalo, jestli jeste budes psat o tom projektu na kresleni nejake mangy/komiksu pro mezinarodni trh   - to mi prislo hodne zajimave, pokracuje to nejak?

A na Sailor Moon mangu se chystam ale jen v digitalni podobe, Sakuru znam jen anime, ale jinak co nejvic miluju jakozto mangu i anime (v nem je navic uplne uzasna hudba), je Kenshin, to zustane asi uz vzdycky.

2 Babu Babu | 2. prosince 2017 v 3:24 | Reagovat

Upřímně bych se v životě asi nenechala od nikoho pozvat na oběd (kdyby sám vařil), protože mám úplně paniku z těch katastrofických scénářů, že by bylo jídlo, které mi nechutná, ještě když by mi třeba dali obří porci s tím, tak co s tím, a kdyby to teda bylo v pohodě jídlo, tak jak by se tvářili na to, že u toho sedím tři hodiny :D
Šašin :DD Ale tak aspoň máme pěkný šašin
cyberpunkové chodby a já stylovou profilovku.
The Kooks, yess.

3 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 5. prosince 2017 v 11:50 | Reagovat

Na to jak vždycky popisuješ jaký jsi asociální bídák se nemůžu zbavit pocitu, že tvůj společenský život jenom hýří :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama