Her only hope was a rope

27. srpna 2017 v 21:44 | Majklice†Světice |  Paranormal Reality
Zjistila jsem, že důvod, proč se mi špatně spí, není ten, že mám černé svědomí, ale špatná matrace, takže jsem si koupila novou a hurá, můžu zase hřešit.




Zdravím všech mých 7 čtenářů. Asi tady nenapíšu nic, co jsem už nenapsala na Twitteru, ale je pár věcí, na které 140 znaků prostě nestačí.

Konečně jsem dohrála Togainu no Chi (v posledních dnech jsem z toho klikání skoro dostala syndrom karpálního tunelu) a rovnou se podívala i na anime, abych to mohla porovnat. V anime víceméně bylo všechno důležité, ale route jednotlivých postav byly splácané dohromady, takže to občas působilo divně a všechno bylo moc uspěchané. Další věc je, že Akira byl oproti VN strašně uřvaný a hudba v některých scénách až příliš tlačila na pilu. Chápu, že Keisukeho smrt má být smutná, ale není nutné tam cpát přehnaně dramatickou hudbu, aby v divákovi nuceně vyvolala pocity, spíš to na mě má opačný efekt. Taky mě pobavilo, že skoro v každé noční scéně byl na obloze měsíc tak velký, že v Japonsku musela být záplava snad každou chvíli - hlavně, že v původní visual novele bylo několikrát řečeno, že kvůli znečištění prostředí šlo měsíc vidět jenom vzácně. Shiki byl v anime absolutně nezajímavý, což byl vlastně i ve VN, dokud nedošlo na jeho route, a pak se náhle stal mou oblíbenou postavou. Myslím, že když jsem jeho route četla, zahlédla jsem brány nebeské. Nebo možná pekelné, z Shikiho se totiž vyklubal S (jako by tomu nenapovídaly už ty jeho kožené hadry) a první polovina příběhu je jenom o mučení Akiry. Jeho "dobrý" konec mi nepřišel dobrý ani trochu, takže preferuju ten, kde se mu podvolilo celé Japonsko, protože Shiki je pán, Shiki na to má, Shiki může ovládnout celý svět. Jen Akira je ve špatných koncích většinou hrozně out of character, opravdu by mě třeba zajímalo, jak se z něj stala masochistická děvka, která Shikiho podvádí na každém rohu. Celkový příběh nebyl nic úžasného, ale atmosféru to mělo dobrou a určitě je to jedna z těch lepších Nitro+Chiral her. Rozhoduju se, jestli se mi víc líbilo tohle, nebo Lamento. Možná snad Lamento, kdyby to nebylo tak kurevsky dlouhé. Než jsem to dočetla do konce, třikrát se mi u toho stihnul pokazit počítač a jednou mi umřel úplně, takže jsem si musela pořídit jiný. Akira pak vítězí, pokud jde o nejoblíbenějšího BL protagonistu, i když Konoe je těsně za ním, protože jsou si charakterově docela podobní. Líbí se mi i jisté poselství obou her, a to, že nehledě na těžkosti, které vás potkají nebo kterými si procházíte, musíte se života držet zuby nehty.
V jednom mám ale jasno - Dramatical Murder je sranec. Chemie mezi postavami žádná, nesympatický hlavní hrdina, všechny postavy mají hrozně debilní oblečení a je tam snad ten nejhorší záporák všech dob. Když už má někdo takové ambice, že ovládne lidi na celém ostrově, jak se může tak snadno vzdát? "No, stejně jsem jenom chtěl vyzkoušet, co všechno dokážu, tak zas čau."

Shrnutí Nitro+Chiral VN, které mám zatím za sebou:
Togainu no Chi
Keisuke: Myslím, že není anatomicky možné, aby nějaká část lidského těla byla tvrdší, než šroubovák.
Rin: "Jsem nechutný gay a vykouřím ti ho, až mě budeš nenávidět."
"Nemůžu mu teď říct, aby přestal, to by bylo jako odmítnout celou jeho existenci."
Motomi: "Připomínáš mi mého mrtvého syna, pojďme si to spolu rozdat.
Shiki: "Mi už je všechno jedno, dělej si se mnou, co chceš."
*chytne ho za rozkrok*
"Co si sakra myslíš, že děláš?"
Nano: Asato's route all over again.

Každá route v Dramatical Murder: "Absolutně mezi námi po celou dobu nepřeskočila jiskra, ale příběh už končí, tak se spolu pojďme vyspat."

Lamento: Beyond the Void
Rai: "Máš hezčí ocas než já, takový bílý, huňatý."
Asato: "Máš hezčí ocas než já, takový černý, hebký."
Bardo: "Slyšel jsem, že med je dobrý lubrikant."

V práci je už nějakou dobu dusno a je to tady pomalu jako v nějakém špatném českém seriálu, na které se tady všichni tak rádi dívají.(Někdo se mě zeptal, jestli sleduju Ulici, a když jsem řekla, že se na televizi moc nedívám, zůstal v šoku s tím, že co teda vlastně o volnu dělám.) A i když mám po zkušební době, ani tak nemám klid a musím se pořád obávat toho, že mě každou chvíli vyhodí, což se teď klidně stát může, když jsem už druhou pracovní sobotu zaspala. Stačí si jenom na něco postěžovat, uslyší to špatný člověk, a v ten den letíte. Takhle se to přesně stalo před nedávnem. A když už jsme v tom špatném českém seriálu, rozhodli jsme se lstí zjistit, kdo to udělal. Roznesly jsme falešnou informaci a sledovaly reakce ostatních, kdyby se někdo náhodou prozradil. Když jsme přišly na viníka, na druhý den kolegyně donesla do práce šroubovák s tím, že oné osobě rozbije hubu, ale co se stalo, se už nedozvíme.
Začínám si už jinak docela zvykat. Práce je to monotónní a nudná, ale občas to někdo oživí tím, že vystrčí zadek na kameru, nebo začne zpívat dětské písničky a ostatní se k němu přidají. Přes co se ale asi nikdy se nepřenesu, je fakt, že se nacházím v kolektivu lidí, kteří se začnou maniakálně smát, když někdo řekne slovo "penis".
Nedávno se mi podařilo vyděsit celý pás, když jsme se bavily o jídle, a já jsem nějak přešla ke kanibalismu. Asi je trochu vyděsilo i to, že jindy s nikým nemluvím, ale když začnu vyprávět o mrtvolách, nemůžu přestat.

Koupila jsem si lístky na Japan Expo v Paříži, kam jsem nakonec nešla, protože nastalo mnoho komplikací, a já si řekla, že mi to za to nestojí. Letos se tam totiž objevili team Sanjou with Kashuu Kiyomitsu (without Mikazuki Munechika) z TouMyu a vystoupili tam s pár písničkami. Mario zůstal v Japonsku, protože zrovna hrál Kiseho v Kuroko no Basket, takže mě to, že jsem nešla, zabolelo o něco míň. Vtipné je, že půl roku předem, konkrétně na konci září, jsem nevědomky předpověděla, že Sanjouha přiletí do Francie. Tehdy se mě kamarádka ptala, proč si to myslím, když se na jejich stránkách píše, že budou v Shanghai a bude to tým Shinsengumi. V listopadu a lednu se mi stalo něco podobného a vždycky, když se to splnilo, zasmály jsme se tomu, jak je život zvláštní.
Stávalo se to vždycky, přestalo to asi ve věku 10 let a začalo to zase po střední. Nerada o tom s lidmi mluvím, protože když to vyslovím nahlas, zní to hrozně debilně, zvlášť proto, že i když se ty věci splnily přímo do puntíku, šlo vždycky o takové prkotiny a ty historky nejsou zrovna nějak dech beroucí, takže tím nemůžu nikoho oslnit, dokud třeba nezabráním nějaké tragédii nebo tak. Ale popravdě bych o tom chtěla s někým mluvit, s někým, kdo tomu rozumí, kdo by mi mohl pomoct. Ono by bylo fajn někomu říct všechno a nepřipadat si pak jako schizofrenik. Tenhle článek se ubírá směrem, kterým byste nečekali, co? Je to skoro jako taková coming out story. Necítíte se zrazeni? Několik měsíců/let čtete blog nějaké holky, pomalu si myslíte, že znáte její život, a ona najednou řekne: "Nazdar, čas od času vidím budoucnost".


Pokud vám to uniklo, nedávno vyšel nový Death Note od Netflixu a měla jsem to potěšení se na film podívat přímo ze zdroje. Hlavní postavy jsou Lightswitch, Ray-yook, Meh a N. Lightswitch křičí jako malá holka a bojí se normálních lidí, Ray-yook tam skoro vůbec není a Meh vypadá jako moje kolegyně z práce, která je taky stejná kráva. N s Ray-yookem byly asi jediné postavy, které mi přišly solidně zahrané a vlastně k N ani nemám moc připomínek, až na tu jeho dětskou pistolku a ještě jednu věc - fakt bylo nutné tomu chlapovi v restauraci při honičce vrazit obličej do talíře se špagetami? Celá honička mi připomínala to jedno video z Heavy Rain, kde když všechno poděláte, vypadáte u toho jako idiot. Scéna s Meh a ruským kolem mi zase připomněla tu část ve Final Fantasy VII, kde Cloud spadnul z Mako reaktoru a pád přežil díky květinám, na které dopadnul. Meh to štěstí neměla, a to jsem si jistá, že tam těch květin bylo víc. Celý film byl pak doprovázen neuvěřitelně trapným soundtrackem. Prostě must watch. Po skončení filmu mi pak Netflix pustil trailer na nejnovější drama Final Fantasy XIV: Dad of Light. Ano, čtete to správně, Dad of Light.

Speaking of dads, zahrála jsem si dlouho očekávanou visual novelu Dream Daddy. Začala jsem Robertem a asi i skončím Robertem. Došla jsem totiž k názoru, že v téhle hře prostě není nikdo zajímavější, než Robert. A asi ani nikdo v mém životě. Sakra.

Po dohrání jeho route jsem měla strašnou chuť se zchlastat, tak jsme šly do baru. Chtěla jsem si dát whisky a cítit se jako chlap, ale nakonec jsem si jako alternativu dala Margaritu, o které by si lidi mohli myslet, že je to drink pro slečinky, ale aby někdo dokázat zkonzumovat tolik soli, na to člověk potřebuje koule. Ke konci dne jsem si uvědomila, že obrážení barů není pro mě. Asi jsem na to ještě moc mladá, měla bych počkat a nechat si nejdřív narůst strniště.


V ten samý večer jsem poprvé nakoukla do strip clubu a poprvé mě z něj taky vyhodili. První věc, které jsem si tam všimla, byla houpačka na stropě. Druhá věc byla ta, že jsme tam byly jediné zástupkyně ženského pohlaví, které byly oblečené, a tak se na nás všichni pobaveně dívali. Nedávno mi taky v hospodě odmítali prodat pivo, dokud jim nedám občanku, takže tak. Všimli jste si už někdy, že všichni chlapi v barech jsou plešatí a mají černá trička s krátkým rukávem? Když jich tolik vidíte pospolu na jednom místě, vypadají skoro jako členové nějaké sekty.

Koupila jsem si konečně Kinbaku Danshi photobook od Kirin a žertovně jsem před kamarádkou řekla, aby mi sehnala někoho takového, jako je ten jeden model v knížce. Na to se přidala do dvou BDSM skupin, napsala tam příspěvek a teď mi čas od času posílá profily zájemců a fotky svázaných lidí. Už je asi pozdě jí říct, že jsem si dělala srandu, co?

"To je tragéd. Svázala bys ho?"
"Svázala. A hodila do řeky."


Stále vycházejí nové mobilní/flash hry a snažím se vyzkoušet, co se dá, i když už to pomalu nestíhám. Z mobilních her, do kterých jsem se pustila, stojí za zmínku rytmická hra Tsukino Paradise, s jejichž postavami byste už měli být obeznámeni, pokud jste viděli TsukiUtu, nebo ještě lépe, pokud jste se setkali s TsukiUta a TsukiPro drama CD. Gameplay je user friendly a obtížnost eventů a jednotlivých písniček není moc vysoká, ale ani moc nízká, takže jejich hraní není tak frustrující, jako třeba u Band Yarouze, kdy jsem kolikrát některé písničky kvůli jejich obtížnosti ani nedojela do konce. Zatím mě to ještě neomrzelo a hraju to současně s IDOLiSH7 a I-Chu. Chtěla bych si ale někdy udělat místo v mobilu a vyzkoušet i B-Pro a anglické UtaPri. (A spousta dalších rytmických her má ještě vyjít :'D)

Další hrou je Granblue Fantasy, která je sice původně na mobil, ale hraju ji na Chrome. Velké plus je, že se hra dá přepnout do angličtiny, takže si vzácně můžu užít i příběh, což se mi u mobilních her moc nestává (a zrovna u GF by to byla škoda, protože některé momenty jsou vážně vtipné). Je to typické RPG, trochu jako starší Final Fantasy spojené s visual novelou. S GF jsem se setkala už předtím, ale nikdy mě to moc nelákalo, stáhla jsem si ho až ve chvíli, kdy ohlásili Katsugeki/Touken Ranbu collaboration. Překvapivě je to ale docela návykové.

Když už jsem u Katsugeki, je to nejnovější adaptace hry Touken Ranbu od studia Ufotable, které má na starosti i sérii Fate, takže animace je na vysoké úrovni. Anime je sice stále ongoing, ale už teď jsem z příběhu trochu zklamaná, protože jsem čekala víc dráma. Upřímně, četla jsem Touken Ranbu fanfikce se zajímavějším příběhem, než má Katsugeki (*odkašle si* One Rotten Thing).

A abych se připravila na animovanou adaptaci IDOLiSH7, začala jsem se dívat na různá anime o idolech - jen abych zjistila, že všechny mají úplně stejný vzorec, stejné postavy a prostě jsou zkrátka stejné. Během pár dní jsem shlédla TsukiUtu, Marginal#4, Dream Festival, B-Project a můj seznam ještě nekončí. Z výše uvedených se mi nejvíc líbilo Marginal#4. Je to hrozná kravina a autoři si to dobře uvědomují, dokazuje to třeba scéna s Pythako. Na nic si to nehraje a právě proto je to podle mě sranda. Nejméně se mi naopak líbilo B-Project, hlavně ty poslední dvě epizody jsem vůbec nepobrala. Kde se "Tvůj otec zabil mou rodinu" vzalo v anime o idolech? Jaký otec? Proč o něm slyšíme až teď? A proč o tom už nikdy jindy nebyla zmínka? Chci odpovědi.

Nakonec random fotka z výstavy veteránů. Chci auto, které mi bude ladit k šatům.
 


Komentáře

1 Nauesin Nauesin | Web | 28. srpna 2017 v 13:23 | Reagovat

Togainu no Chi jsem viděla kdysi dávno a vím, že mě to teda dvakrát nenadchlo :D VN jsem ovšem nehrála. Dramatical Murder jsem taky neviděla, ale po tom, co jem viděla to hodnocení mě i přešla chuť :D
Nikdy bych neřekla, že trapné české seriály můžou být reálné. Docela by mě zajímalo, kde pracuješ.
No ty vole, co to kuram udělali s DN :D :D Jsem teď mírne v rozpacích, jestli se na to podívat ze srandy, nebo raději ne.
Proč tě přesně vyhodili?

2 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 28. srpna 2017 v 15:46 | Reagovat

Ten jeho ječák už si pouštím ve smyčce, jak moc mě baví. :D

3 Majklice†Světice Majklice†Světice | Web | 28. srpna 2017 v 22:53 | Reagovat

[1]: Ah, zapomněla jsem dodat, že ten, kdo byl vyhozen, jsem nebyla já, ale jiná paní :D Kvůli karpálu.

[2]: Taky mě to zatím neomrzelo :D

4 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 1. září 2017 v 13:19 | Reagovat

Já bych se tomu předvídání budoucnosti ani nedivila. A to tvůj blog stalkuju už trochu dýl. Myslím, že jsi typ člověka u kterého je možné úplně všechno. Tedy krom takových těch všedních, nudných a ryze normálních věcí. ;)

5 Kurumi Kurumi | Web | 8. září 2017 v 22:03 | Reagovat

Též špatně spím

6 Zlomenymec Zlomenymec | E-mail | Web | 29. září 2017 v 11:59 | Reagovat

Uhhh, já jsem se sem dostal tak nějak víceméně omylem, ale ta pasáž se strip barem mě zaujala a chtěl bych se zeptat proč vás odtamtud vyhodili? Měly jste na sobě moc oblečení? :O :D

7 Majklice†Světice Majklice†Světice | Web | 10. října 2017 v 17:33 | Reagovat

[6]: Skutečnost je bohužel méně zajímavá - byly jsme vyhozeny, protože jsme si nekoupily pití :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama