Oogesa

19. června 2017 v 9:54 | Majklice†Světice |  Paranormal Reality
Adolf a její imaginární kámoši z Yume 100 AR| | Angelic Pretty
Mario | Don't talk to me or my Mario or my Mario's Mario ever again | more Mario

Když se opiju, lezu po zdech a mluvím latinsky. Zatím se mi ale ještě nestalo, že bych dělala obojí najednou. Někdy bych se ten jazyk chtěla naučit, abych tím pak třeba mohla děsit lidi. Mohla bych vám pak vyprávět o tom, jak jsem se opila, že jsem zase nemohla dva dny nic jíst a pít. O mé nejhorší a nejvíc ponižující jízdě tramvají, kterou jsem kdy zažila. O tom, že když zrovna zvracím, tak u toho dostávám nabídky k sexu. Mohla bych vám o tom vyprávět latinsky. Úžasně by se to hodilo k těm růžovým fotkám v kýčovitých rámečcích, co tu mám. Koukněte, sweet lolitka. Rozkošné.

*padne na kolena*

Stydím se za to, že nějaká Mariova fanynka je takový odpad společnosti. Chci se stát lepším člověkem. Přestat pít. Přestat pomlouvat lidi, nemluvit sprostě, nedělat nikomu naschvály, abych pak mohla v noci lépe spát.

Ale to už by potom nebyla sranda.

Caravan Palace - Lone Digger
 

Whatever

29. dubna 2017 v 23:38 | Majklice†Světice |  Experimenty

Mám práci, nechce se mi nic psát a těch pár hodin, co mám volno, se snažím rozhodnout, co udělat dřív; jestli dočíst půjčené knihy, dohrát Togainu no Chi, odepsat lidem nebo dokreslit rozdělané kresby. Tohle jsou animace z nedokončeného projektu, na který jsem se nakonec kvůli nedostatku času vykašlala, ale řekla jsem si, že to vypadá docela psycho, tak to sem házím. Vrchol narcismu tohleto :D Připomíná mi to dobu, kdy jsem byla ještě na střední a dělala různé experimentální píčoviny.






Hyper Love

4. března 2017 v 23:53 | Majklice†Světice |  Kresby
Pro případ, že to ještě někomu nedošlo, mám trochu crush na Atsushi Sakuraie.

 


My God, my tourniquet

26. února 2017 v 0:56 | Majklice†Světice |  Paranormal Reality
Pořád si stavím nějaké pomyslné turnikety, které by mi zabránily v tom si něco udělat. Nemůžu umřít, musím ještě tenhle rok napsat dopis Mariovi a říct mu, jak jsem pyšná na to, že se mu konečně plní jeho sen. Nemůžu umřít, Ree mi ještě neposlala TouMyu DVD. Nemůžu umřít, slíbila jsem kamarádovi, že umřeme až za tři roky. A někdy si říkám, že na ničem z toho mi vlastně vůbec nezáleží. Cítím, že jsem ve slepé uličce, nevím, co mám dělat. Bojím se žít, bojím se umřít. Neumím to se slovy, zkrátka je mi na hovno. Nemám ponětí, jak naložit se všemi těmi dny, co mám před sebou. A taky vůbec nevím, kam se poděly všechny mé pátky. Vždycky je tady čtvrtek a najednou je sobota, nic mezi tím. Můj pojem o čase stojí za houby.
Prozatím prostě budu sledovat Climax Together a Darker Than Darkness.


Po nocích píšu texty k písničkám, které nikdy nezahraju, protože nemám jak a na čem. Ještě pořád se mě drží ta představa, že si s někým založím kapelu, kterou pojmenujeme THC, The Hypnotic Cheesecake. Možná, že se mi to jednou splní. Víte jak jsou takové ty kapely pro táty, které hrají tátovskou hudbu a všichni členové se skládají z tátů. Třeba jednou skončím v nějaké kapele pro mámy. Mámy, které vlastně nikdy mámy nebyly a ani nemají v plánu se jimi stát. A při vystoupeních bychom zvracely falešnou krev. Mámy pro mámy.

Hi, hello, please join our suicide club
Here, to enter sign this form with blood
And your life will be the entry fee
We're here to set you free

Hi and welcome to our suicide club
Tell your friends we're looking for new blood
Though the membership's not very cheap
If you're lost we will lead

hooker name: Crippling Depression

7. ledna 2017 v 0:54 | Majklice†Světice |  Paranormal Reality
Brzy budu jako Yato - boží a bezdomovec.

Rok 2016, ačkoliv si na něj většina lidí stěžuje, bych brala jako úspěch. Vlastně to byl asi jeden z mých nejlepších roků, kdy, pokud vynecháme to, že jsem několikrát sáhla do svého "šuplíku poslední naděje", abych si nějak ublížila, jsem si našla spoustu známých a kamarádů různých národností, ras a víry. Juch.

Nový rok jsem strávila kdesi u někoho doma s nějakými lidmi a bylo to v pohodě, ale méně zajímavé, než to zní. S pořadatelem jsem se viděla jen jednou a zbytek jsem neviděla snad nikdy. Samozřejmě, že jsem tam nebyla úplně sama, byla jsem tam se dvěma dalšími lidmi. Po třech sklenkách vína jsem byla nucena se přesunout ke Cole, abych "nezlobila" a částečně taky proto, abych celou noc nezvracela, což bylo v zájmu nás všech, ale na Cole už to není taková sranda.

Před půlnocí jsme vyšli na kopec, abychom viděli na město/města a jejich ohňostroje, což by bylo určitě pěkné, kdyby mě ohňostroje zajímaly, ale asi po minutě sledování a přehrávání si Allahu Akbar v hlavě jsem se začala nudit a čekala jsem, kdy někdo navrhne, abychom se přesunuli dál, ideálně zpátky do domu, protože byla zima.
(Carevna komentuje název knížky.)
"Vzhůru do povětří, to zní jako knížka pro teroristy."

Kam dál