Hyper Love

4. března 2017 v 23:53 | Majklice†Světice |  Kresby
Pro případ, že to ještě někomu nedošlo, mám trochu crush na Atsushi Sakuraie.
 

OKAMOTO'S【HEADHUNT】 cover

27. února 2017 v 12:03 | Majklice†Světice |  Experimenty
Hello.
It's me.
Bye.


My God, my tourniquet

26. února 2017 v 0:56 | Majklice†Světice |  Paranormal Reality
Pořád si stavím nějaké pomyslné turnikety, které by mi zabránily v tom si něco udělat. Nemůžu umřít, musím ještě tenhle rok napsat dopis Mariovi a říct mu, jak jsem pyšná na to, že se mu konečně plní jeho sen. Nemůžu umřít, Ree mi ještě neposlala TouMyu DVD. Nemůžu umřít, slíbila jsem kamarádovi, že umřeme až za tři roky. A někdy si říkám, že na ničem z toho mi vlastně vůbec nezáleží. Cítím, že jsem ve slepé uličce, nevím, co mám dělat. Bojím se žít, bojím se umřít. Neumím to se slovy, zkrátka je mi na hovno. Nemám ponětí, jak naložit se všemi těmi dny, co mám před sebou. A taky vůbec nevím, kam se poděly všechny mé pátky. Vždycky je tady čtvrtek a najednou je sobota, nic mezi tím. Můj pojem o čase stojí za houby.
Prozatím prostě budu sledovat Climax Together a Darker Than Darkness.


Po nocích píšu texty k písničkám, které nikdy nezahraju, protože nemám jak a na čem. Ještě pořád se mě drží ta představa, že si s někým založím kapelu, kterou pojmenujeme THC, The Hypnotic Cheesecake. Možná, že se mi to jednou splní. Víte jak jsou takové ty kapely pro táty, které hrají tátovskou hudbu a všichni členové se skládají z tátů. Třeba jednou skončím v nějaké kapele pro mámy. Mámy, které vlastně nikdy mámy nebyly a ani nemají v plánu se jimi stát. A při vystoupeních bychom zvracely falešnou krev. Mámy pro mámy.

Hi, hello, please join our suicide club
Here, to enter sign this form with blood
And your life will be the entry fee
We're here to set you free

Hi and welcome to our suicide club
Tell your friends we're looking for new blood
Though the membership's not very cheap
If you're lost we will lead
 


BUCK-TICK spam

22. února 2017 v 1:18 | Majklice†Světice |  ☆Videa

Tohle je jeden z těch líných článků, nebo alespoň z těch línějšch, než mám obvykle ve zvyku zveřejnit. V případě, že videa z internetu autor stáhne, je po srandě, ale nemůžu se nepodělit. Většina z vás asi už bude BUCK-TICK znát, i já jsem o nich měla nějaké povědomí, ale nikdy mě nenapadlo si něco poslechnout. První song, který jsem od nich slyšela, byl Gessekai, opening z anime Nightwalker, a poslouchala jsem ho často (často často, pouštěla jsem si ho na repeat před spaním a říkala jsem si, že by bylo fajn znát někoho, kdo by mi tu písničku připomnal), ale i tak mě pořád nelákalo si od nich pustit něco jiného. Udělala jsem to až po tom, co jistá slečna na tumblru začala spamovat fotkami Atsushi Sakuraie a říkala jsem si: "Buď je to ženská, nebo fakt hodně hezký chlap." Tak jsem tu kočku šla omrknout na Youtube a po zbytek dne mi Taboo a Kiss Me Goodbye hrálo v hlavě, takže jsem si rovnou postahovala několik alb a poslední dny neposlouchám nic jiného. Cítím se z tohoto objevu strašně nadšeně a gotyč. A navíc, fuck, Atsushi s dlouhými vlasy. Fuck i Atsushi s krátkými vlasy, ale ty dlouhé vlasy jsou všechno. Nepřeháním, když říkám, že je to ztělesnění mé představy o vzhledově dokonalém muži, přesně, přesně tohle. Kdybych si mohla vybrat, čím se po smrti stanu, chtěla bych se vrátit v čase a stát se tabákem, ze kterého by udělali balíček cigaret, který by si koupil. Jako kouř bych mu pak putovala po plicích a jako dehet se na nich usazovala, takže by se mě nikdy nezbavil.
Nebo se narodit jako jeho kočka, taky, proč ne.
Ale to už nezní tak dramaticky.

Taiyou ni Korosareta

Momentálně má nejposlouchanější.
Jeden z těch případů, kdy se mi víc líbí live, než studio verze.
Hlavně se mi líbí atmosféra toho vystoupení, především v druhé polovině videa.
A všechny ty... pohyby... :D

hooker name: Crippling Depression

7. ledna 2017 v 0:54 | Majklice†Světice |  Paranormal Reality
Brzy budu jako Yato - boží a bezdomovec.

Rok 2016, ačkoliv si na něj většina lidí stěžuje, bych brala jako úspěch. Vlastně to byl asi jeden z mých nejlepších roků, kdy, pokud vynecháme to, že jsem několikrát sáhla do svého "šuplíku poslední naděje", abych si nějak ublížila, jsem si našla spoustu známých a kamarádů různých národností, ras a víry. Juch.

Nový rok jsem strávila kdesi u někoho doma s nějakými lidmi a bylo to v pohodě, ale méně zajímavé, než to zní. S pořadatelem jsem se viděla jen jednou a zbytek jsem neviděla snad nikdy. Samozřejmě, že jsem tam nebyla úplně sama, byla jsem tam se dvěma dalšími lidmi. Po třech sklenkách vína jsem byla nucena se přesunout ke Cole, abych "nezlobila" a částečně taky proto, abych celou noc nezvracela, což bylo v zájmu nás všech, ale na Cole už to není taková sranda.

Před půlnocí jsme vyšli na kopec, abychom viděli na město/města a jejich ohňostroje, což by bylo určitě pěkné, kdyby mě ohňostroje zajímaly, ale asi po minutě sledování a přehrávání si Allahu Akbar v hlavě jsem se začala nudit a čekala jsem, kdy někdo navrhne, abychom se přesunuli dál, ideálně zpátky do domu, protože byla zima.
(Carevna komentuje název knížky.)
"Vzhůru do povětří, to zní jako knížka pro teroristy."

Kam dál